Týmové akce 2 0 1 1
Akce podle roků: 1998 | 1999 | 2000
| 2001 | 2002
| 2003 | 2004
| 2005 | 2006 | 2007
| 2008 | 2009 |
2010 | 2011 | 2012
|
XV.
BOSKOVICE 29.4.- 1.5. 2011
EXPEDICE
SANTIAGO 14.5. - 10.6. 2011
VIII.
KRUŠNOHORSKÉ VRŠKY 27.- 29.5. 2011
POHŘEB
M.S. + SOLNICE 17.- 18.6. 2011
VIII.
BEROUN 24.- 26.6. 2011
I.
PODORLICKÝ SRAZ - DOBRÉ 8.- 10.7. 2011
EXPEDICE
D2V 29.7. - 5.8. 2011
VIII.
PÁTEK V PÁTKU 12.8. - 14.8. 2011
SRAZ
VETERÁNŮ - RAKOUSKO 26.8.- 28.8. 2011
III.
SVOJKOVICE 9.- 11.9. 2011
XII.
BUKOVANY 23.- 25.9. 2011
KŘTINY
FERAT 14.- 16.10. 2011
KŘTINY
U BLESKA 21.- 23.10. 2011
XII.
ORLÍK 4.- 6.11. 2011
III.
PLUMLOV 2.- 4. 12. 2011
XV. BOSKOVICE 29.4.- 1.5. 2011
Nevím jak je to možné, ale reportáž dosud není, a tak teprve bude :-)
(c) Tomáš Jaroň, 2012
EXPEDICE SANTIAGO 14.5. - 10.6. 2011
Vzhledem k rozsahu celé velké jarní akce, jest tématu vyhrazena vlastní stránka.
(c) Tomáš Jaroň, 2012
VIII. KRUŠNOHORSKÉ VRŠKY 27.- 29.5. 2011
Tady jsem poprvé chyběl, takže reportáž za mě už nikdo nikdy nenapíše, tak si dovolím odkázat na fotografie kolegy Ládíka Šustra:
(c) Tomáš Jaroň, 2012
POHŘEB M.S. + SOLNICE 17.- 18.6. 2011
Je pátek ráno a nás čeká jedna povinnost - prokázat poslední službu "našemu" konstruktérovi tříkolek panu Mojmíru Stránskému a doprovodit jej na jeho poslední cestě. Z Prahy vyráží skupina A v 6:00 z Dejvic ve složení Robert a Jindra s OS-KARy a Láďa. Skupina B ve složení Kudroš, Blesk a já plánuje odlet po osmé z Parníku. Osud tomu chtěl, že se obě skupiny po osmé hodině propojily, když Jindrovi zkapala 6V baterie poté, co přejel zpomalovací práh v ulici Na Jarově. Vyřešili jsme to jednoduše jinou baterií, kterou jsem měl v motorce a po rychlé výměně jsme vyjeli po kolínské silnici se zpožděním vpřed.
V Úvalech se připojil Vlasta Vávrů, čímž jsme byli prozatím kompletní. Jedeme volnějším tempem, ale souvisle vpřed. Kolonu vede Robert a jeho OS-KAR z roku 1952 s poněkud více zuby na rozetě udává rychlost. Projeli jsme Kolín a následně u Čáslavi odbočili vlevo na Chrudim. Tady se k nám s dalším vozítkem OS-KAR přidal Roman. Další dva stroje - David a Peťass - se přidaly na benzínce v Hrochově Týnci. Za příjemného polojasného počasí frčíme přes Zámrsk do Chocně a poté přes kopec do Ústí nad Orlicí. Na čerpací stanici OMV na kraji České Třebové jsme se převlékli do smutečního a našim Velorexům udělali smuteční výzdobu v podobě černých stuh přes kapotu. Připojili se tu ještě další dva stroje místních kolegů.
Na Starém Náměstí už stála velká skupina strojů, další kamarádi ze všech koutů republiky stále přijížděli. Nechyběli dokonce kolegové ze Slovenska, Polska a Maďarska.Ve 14:00 začal smuteční obřad v kostele sv. Jakuba. Bohoslužbu konající farář velmi pěkně zavzpomínal na bohatý život a dílo pana Stránského. Asi po hodině obřad v kostele skončil poté, co za Velorexáře ještě krátce promluvil Ivo Fajman. Za podpory Městské policie následoval přesun na hřbitov, kdy za rakví jela kolona všech našich vozítek, kterou vedl nejstarší stroj OS-KAR 52 vyrobený ještě v České Třebové, za ním jela dvojice už solnických vozítek OS-KAR 53 a dvojice typu OS-KAR 54 a pak teprve stroje na šestnáctkách kolech. Po konci obřadu a uložení ostatků Mojmíra Stránského se kolona Velorexů následovaná auty s rodinami Frantiska a Mojmíra Stránských vydala na další společnou cestu uskutečnit ještě jednu, tentokráte plánovanou pietní vzpomínku, která měla původně proběhnout v neděli, ale vzhledem k vývoji situace bylo více než logické, aby proběhla právě dnes.
V tzv. "zatáčce smrti" za městem, kde 23.ledna 1954 tragicky havaroval František Stránský, byl jeho dětmi Oldřiškou a Františkem odhalen malý pomníček, který bude navždy tuto smutnou a ne zcela osvětlenou událost připomínat. Na místě se tak trochu symbolicky objevili i syn a vnuk člověka, který tehdy s autobusem k nehodě dojel jako první. Společně jsme na mrazivý leden 1954 krátce zavzpomínali a také tuto pietní vzpomínku důstojně ukončili. Rozloučili jsme se s rodinou a kamarády, kteří nemohli jet s námi dál a v houfu nějakých dvaceti strojů vyrazili s pausou na pozdní oběd po ose Ústí nad Orlicí - Vamberk - Rychnov - Solnice do areálu v Dobrém, kde jsme den zakončili zavzpomínáním na Mojmíra Stránského v podobě promítnutí záběrů ze srazů a televizních pořadů, kde pan Stránský vystoupil. Dík patří Brťkovi, který s sebou na toto přivezl techniku.
Ráno na Dobrém je trochu deštivé, avšak klidné a pohodové. Proběhla tu vlastně malá jednadvacetivelorexová generálka na velký sraz, který zde vypukne již za tři týdny a kam se všichni těšíme. Po deváté hodině jsme vytvořili kolonu, kterou místní Slávek Pfeifer odvedl do Solnice. Nemůžu si pomoct, ale když v Solnici či v Kvasinách na ulici pozoruji výraz a reakce místních lidí, je to jiné, než kdekoli jinde - vřelejší, upřímnější, cítím správný nádech nostalgie a je to krásné.
Tento odstavec už nebude tak pozitivní jako ten předchozí, protože chci napsat pár slov na adresu pořadatele setkání v ASV Solnice, jmenovitě vedoucího pana Kováře. Z jeho akce jsem bohužel cítil - a nejen já, že sraz pořádá někdo, kdo není vůbec velorexář, někdo kdo nemá k vozítkům vůbec žádný vztah a nikdy nebyl na žádném jiném srazu, aby se trochu poučil, jak to probíhá a co je a není organizačně důležité. Měl jsem z toho dojem, že se tu presentuje současné ASV, které jen těží se staré slávy Velodružstva. Když mi ale jistý Velorexář z Brťova včera řekl, že se ho skoro dotklo, že u rakve prvního vedoucího solnického závodu neviděl ani kytku natož věnec z ASV, pak je to možná trochu smutné. Pan Kovář po loňsku očekával účast okolo sedmdesáti vozítek, marně jej Ivoš Fajman brzdil, že loni tu probíhal křest jeho knihy a to byla jiná situace. Jednodenní sraz v těchto končinách prakticky bez programu, může jen stěží trhat rekordy v počtu účastníků. Za vše také hovoří výrok zklamaného pana vedoucího Kováře, který odpoledne zaznamenal můj solnický zpravodaj, kdy řekl: "Jak to, že někde na louce se jich sjede stovka a tady tak málo?" Pokusím se panu vedoucímu odpovědět. Je to proto, že sraz "na louce" je vždy na celý víkend, s nápaditým programem (slalom mezi kužely je již překonán), s hlavním závodem či soutěží a hlavně společným noclehem a večerním posezením, které k atmosféře dobrého srazu neodmyslitelně patří! To vše tady v Solnici pořadatelům chybělo a tak není divu, že se poněkud suchá jízda za bránu rychnovského závodu Kovex musela posunout o celé dvě hodiny, aby vůbec někdo zbyl, když stroje začaly odpoledne odjíždět. Paradoxně by měl pan Kovář dodatečně přeci jen poděkovat panu Stránskému, protože jen díky jeho pátečnímu pohřbu měl alespoň nějakou účast.
Naše skupinka opustila závod ASV asi po půlhodince, kdy jsme ještě pohovořili s kamarády a Robert se pomazlil se všemi přítomnými psy. Na benzínce jsme vzali mapu a vytyčili si trasu na Prahu. Bylo to velmi poetické, jeli jsme malými cestami, hledali všelijaké nábližky a zkratky. Nikdo neláteřil, když se cedule s názvem obce Hradec Králové objevila třikrát. Když tu a tam jsme zastavili, pohovořili a pak zas jeli dál. V Kersku v motorestu jsme poobědvali a již se střechami v mírném dešti postupovali dále na Prahu. Robert měl přepnuto na rezervu, ale měl takovou radost z jízdy, že bez zaváhání minul benzínku a ejhle, kousek před Prahou mu palivo skutečně došlo. Blesk mu dal dvě deci a k další benzínce už Robert odbočil. Rozloučili jsme se kamarády, krátce jsme akci zhodnotili, jak už napsal Láďa, bylo by lepší, kdybychom tentokrát nikam jet nemuseli.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Kalendářní léto začalo a to už několik let znamená, že se koná sraz Po stopách berounských medvědů, letos již VIII. ročník. Z důvodu konání velké technoparty v ATC Plešivec, byli pořadatelé nuceni na last moment náš sraz přesunout do malebného ležení ve vodáckém tábořišti pod jezem v bohem zapomenuté vísce Račice. Předpověď počasí byla na víkend mírně nepříznivá, ale to žádného pravověrného velorexáře nemůže odradit od účasti, a tak se stalo, že se tu objevily více jak čtyři desítky vozítek ze všech koutů ČR. A i to počasí nakonec nezlobilo.
Já jsem vyrazil v časném odpoledni s Líbou tentokráte s mým oblíbeným patinou sálajícím strojem Standou. Ten nás spolehlivě dovezl až na místo někdy po páté hodině. Registrujeme se a po zaplacení startovného dostáváme propozice k zítřejší jízdě. Scházejí se tu postupně staří známí a večerní pohoda je, jak má být. Historický úspěch zaznamenal Velorex Team Karlovy Vary - Ostrov, jelikož byl zastoupen v šesti strojích - prostě poprvé vyjeli všichni. Vedoucí Blesk, z toho měl obrovskou radost i přes to, že svojkovických bylo sedm. Místní bufet nabízel v rámci možností velký výběr jídla, točil se polotmavý Bakalář, Plzeň a Staropramen, tak si každý jistě přišel na své.
Vítá nás slunné ránko, žádný kvalt, trasa měří něco přes čtyřicet kilometrů, cestou je několik zajímavých míst k navštívení, prostě pohodička. První disciplína proběhla v kempu - skládá se přední tlumič z Velorexu. Po jejím absolvování jsme vyjeli s Erbany a Kudrošem na trať. Napřed zcela mimo trasu jsme navštívili benzínové čerpadlo na Křivoklátu, jelikož Kudroš jel už jen na páry benzínu, nikoli na benzín.
Druhý úkol před Roztokami v lese spočíval v plnění zkumavek vodou z místní studánky, ovšem bylo ji tam třeba dostat ždímáním z namáčeného dámského prádélka. Velice kladně hodnotím možnost opečení erárních buřtů na ohni při čekání na plnění úkolu. Naše další pouť vedla na rozhlednu ve Velké Bukové. Tady jsme se nejen rozhlédli po kraji, dověděli se kterým směrem a jak daleko je Moskva či Londýn, ale i zjistili odpovědi na soutěžní úkoly ohledně této relativně nové stavby.
Poté jsme v Městečku v restauraci U Zikmundů velmi dobře poobědvali a pokračovali na třetí stanoviště pod hráz vodní nádrže Klíčava. Čaroděj nás tady potrápil bludištěm na zatavené fólii, ale zato jsme se mohli odreagovat házením šipek na terč. Z hráze přehrady, kam jsme se šli projít, jsme mohli pozorovat velké množství pěkných ryb, akorát na pekáč. Čtvrtý úkol jsme zvládli přímo na náměstí ve Zbečně, kde také zrovna probíhala pouť . Házelo se různými mincemi na přesnost a balónkem bylo třeba sfouknout kelímky ze stolu.
Pohodovým odpolednem jsme se prokousali až do cíle, do kempu na poslední stanoviště, kdy bylo třeba zapálit tři svíčky a následně je z dané vzdálenosti sfouknout proudem vody ze stříkačky. Odevzdali jsme propozice a věnovali se dalšímu společenskému programu. Byl to zas jeden pěkný, klidný a pohodový den srazu.
Nedělní ráno již nějakou tu kapku deště přeneslo, ale nárazově a v malé míře. Balíme se a po půl desáté se řadíme na kolonu do Berouna, kde na náměstí proběhne vyhlášení výsledků a ukončení srazu. Spanilá jízda do města trvala cca půl hodiny, jako vždy nám mávají diváci, kterým se zjevně vozítka ze Solnice doopravdy líbí. Před vyhlášením výsledků ještě pořadatelé symbolicky uctili památku nedávno zesnulého Mojmíra Stránského minutou ticha. Ceny byly rozdány a sraz je u konce. Zbývá jen vzájemně si popřát dobrý dolet domů. Děkuji pořadatelům za pěkně připravenou akci v lesích křivoklátských a čarokrásném okolí řeky Berounky.
(c) Tomáš Jaroň, 2012
I. PODORLICKÝ SRAZ - DOBRÉ 8.- 10.7. 2011
Rok se s rokem sešel a máme tu 1. PodOrlický sraz, pořádaný v obci Dobré osm kilometrů severně od Solnice. Jsem velmi rád, že ono pomyslné " pořadatelské žezlo", které dostali místní kolegové loni od pořadatelů Historického srazu, nebylo zahozeno. Možnosti přijet do malebného prostředí Orlických Hor už ve čtvrtek využilo na patnáct posádek Velorexů. Nočními jezdci se ve čtvrtek stali Řezňa s Vlastičkou, kteří to smažili ze Slovenska od Bánské Bystrice, když je z Roháčů vyhnal déšť. Přijeli pět minut před půlnocí, jak jinak než "zelenou žabou" Kryštofem.
Pátek začal slunečně, leč se pak trochu zatáhlo ale žádný problém. Po luxusní snídani jsme se rozhodli trochu se projet po okolí. Nejprve jsme zavítali do Uhřínova do skanzenu Vila Nova, který již léta buduje náš kamarád Bóďa. Cestou jsme měli malé zpestření, které nám zařídil Luděk. Jeho nová panelková kola si musejí zvykat a obzvlášť to zadní trochu zazlobilo, a tak se tam musel Luděk kouknout a zjednat nápravu, aby nic nechroupalo a jen řetěz tiše ševelil.
Ze skanzenu jsme zahájili přesun do Častolovic, kde jsme jednak naplánovali oběd a druhak jsem chtěl ukázat Fanouše potomkům jeho prvního majitele. Cestou se bohužel Luděk - tentokráte náhodou, protože jel první - postaral o druhé zpestření dnešní cesty. V Domašíně za Solnicí se nacházel radar a hlídka naměřila naší koloně 63 km/h. Zastavili ale jen vedoucí stroj. Hrozně se Luďkovi omlouvali, že prý si chtěli zkusit, jestli to změří i hadráka, že kdyby prý věděli, že jede rychleji, tak by to nedělali. Takhle ale je vše zaznamenáno v zapečetěném měřícím zařízení a celá legrace vyšla na modrou bankovku a dva bodíky.
Po splnění obou bodů častolovického programu jsme vyrazili zpět do hor. Při zastávce v Solnici na náměstí se s námi dala do milého rozhovoru pamětnice výroby tříkolek, paní Forejtková. Přes Kvasiny, Jedlovou a Deštné jsme vystoupali ke mlýnu Šerlich a následně do sedla stejného názvu kousek od Masarykovy chaty. U mlýna jsme se trochu zdrželi, protože na nedaleké sjezdovce se bylo možno projet na zajímavých tříkolkách s kotoučovými brzdami, které vlek dopravoval na kopec i s pilotem. Velmi pěkné zpestření dne. Nakonec cestou do Dobrého jsme vyzvedli na chaloupce Erdu s Martinou, kteří jeli s námi.
Stroje do tábora přijíždějí, staří kamarádi se opět scházejí, travnaté prostory se plní jak stroji, tak i stany. Nálada jest dobrá jako vždy, pořadatelé všechno dobře zvládají, je třeba je už teď pochválit. Nočním jezdcem pro pátek se podle očekávání nestal nikdo jiný než Brťka, který dorazil s muzikou, péry i odznaky také chvíli před půlnocí.
Je sobotní ráno, počasí vypadá na pařák. Po deváté hodině se vydáváme na trasu, která je rozdělena na dva okruhy, aby se na stanovištích nečekalo. Začínáme u Slávka v Podbřezí nahazováním a lovením rybiček a také jejich identifikací. Celý sraz se nese v duchu hesla: "Kdo si hraje nezlobí", tak si budeme hrát. Plníme také úkoly doprovodné. První je o tom, že vyhledáme nějaké údaje na ceduli u rodného domku F.L.Věka v Dobrušce. Domek tohoto národního buditele, jsme si rovněž prohlédli, aj výklad dostali. Následuje Nové Město nad Metují. Na náměstí čeká Ráša s vypečeným úkolem rozborky a sborky nechutně červeného megabudíku, vyrobeného před léty ve zdejším podniku Chronotechna. Někteří okoukli zámek, někteří nakoukli zámeckou věž.
Bohužel, tady také přišla jako blesk z čistého nebe velmi, velmi smutná zpráva, když bylo Bleskovi zavoláno, že dnes tragicky zemřel náš kamarád z karlovarského teamu - KIM. To nás všechny dost zasáhlo, v první chvíli jsem nevěděl, jestli vůbec budu dál po trase pokračovat, natož plnit nějaké úkoly. Po chvíli jsme ale posmutnělí přeci jen jeli dál. Proti osudu jsme všichni bezmocní, co se má stát, se prostě stane.
Další zastávkou bylo Peklo řízené čertem Matesem. V této vísce s výletní restaurací bylo třeba složit kostky s obrázkem Velorexu možností ale bylo šest, což práci s kostkami samozřejmě komplikovalo. Ve vesnici Přibyslav jsme z pomníku opsali jména a jeli dále. Projeli jsme kraj Náchoda a začali stoupat na Dobrošov k rozhledně. Zde nás čekal Milan Kubečků s prakem a plechovkami na trefení. Poobědvali jsme pod rozhlednou v restauraci a okolo staré vojenské pevnosti pokračovali na další úkol na Nový Hrádek na náměstí. Čekal tu Rix-family-team, který prověřil zručnost prstů, při nasazování matek M6 na šrouby M6. Teď už se dá hovořit přímo o vedru a horkém letním dni, začínáme se těšit do cíle do vody.
Cestou v Mezilesí jsme si zahráli hokej a zastříleli si na brankářku zdejšího mančaftu. Byla fakt dobrá a moc gólů nepouštěla. Poslední úkol na trase se řeší v Bystrém. Jde o nahazovaní kroužku na klacík,když obojí je k sobě přivázáno šňůrkou. Trochu mě to nešlo, ale tvářil jsem se noblesně. V cíli jsme odevzdali lejstra, odpověděli na otázku, kolik že bylo cestou větrných elektráren a šli do bazénu na úplně poslední úkol - plavat ve vestě s nafukovací kosatkou v ruce. Tak a je to za námi, na rožni se točí prasátko, nápoje jsou chlazené, ale nic z toho nemůže na trvalo zahnat splín z jedné dnešní informace.
V noci se přes naše ležení přehnala výživná bouře, ale ráno se nebe začalo opět postupně čistit. Pořadatelé vyhlásili výsledky a rozdali ceny. Nastalo loučení a cesta domů. Ještě pár se nás stavilo na chvíli v Solnici, v městě, kde naše vozítka vznikala. Neodpustím si zmínit, že pořadatelé pozvali také pana Kováře, aby se přišel podívat, jak má taková vícedenní akce s programem vypadat. Nepřišel. Je třeba poděkovat pořadatelům za perfektně zvládnutou akci a jak již napsal Láďa, byl-li to sraz první, pevně věřím, že bude i druhý a tak dále.
(c) Tomáš Jaroň, 2012
EXPEDICE D2V 29.7. - 5.8. 2011
Vzhledem k rozsahu celé velké jarní akce, jest tématu vyhrazena vlastní stránka.
(c) Tomáš Jaroň, 2012
VIII. V PÁTEK V PÁTKU 12.8. - 14.8. 2011
Tak mi to poprvé po osmi letech vyšlo, abych mohl zavítat na sraz k Poděbradům na tradiční akci V pátek v Pátku. S Líbou jsme vyráželi tentokrát až v osm hodin večer, nemáme to daleko. Fanouše jsem nechal odpočívat a vytáhl jsem zase jednou černého Anglána. Frčíme si hezky krajinou po staré poděbradské, když se náhle za Nehvizdami ozvaly nepěkné zvuky, kdesi odzadu ze zadního kola. Zastavili jsme a hledal jsem, co se přihodilo. Za chvíli je jasno, odporoučelo se ložisko v rozetě. Bohužel jsem pod sedačkou zrovna rezervní neměl, ale přesně jsem věděl, kde leží ve Fanoušovi. Nezbylo než zavolat domů pro pomoc. Pavel ho přivezl už skoro za tmy. Provedli jsme za svitu baterky a auta jeho výměnu a noční prázdnou cestou jsme mazali až do Pátku. Jelikož se sem nechystal noční jezdec Brťka, byli jsme večer poslední kdo přijel. Trochu se rozpršelo, stavíme stan s prvními kapkami. Zdravíme se s kamarády, klábosíme tentokrát kus přes půlnoc. Občerstvení je výborné, dobře vaří, nabídka je široká, točí se Kozlík 11.
Ráno v poklidu stáváme a pozvolna po deváté hodině po snídani vyrážíme na trasu. Cestou do Sadské absolvujeme první disciplínu. Musíme ujít s pingpongovým míčkem na lžíci v zubech danou trasu. Další cesta vede směrem na Kouřim napříč kolínskou silnicí. Cestou máme druhý úkol v Milčicích - test z technických znalostí Velorexu 16/350, čtyřkoláři dostávají upravenou verzi pro 435-O. V Kouřimi u skanzenu nás čeká třetí stanoviště taky pěkně vypečené - strkat na čas tužkou vpřed bramboru po striktně vytyčené trase. Docela se bavíme, jak ta šišatá potvora reaguje, když se jí udělí energie. Pozvolna se blíží čas oběda. V Zásmukách krom toho, že výtečně obědváme, provádíme ještě čtvrtý úkol - navlékání kancelářských sponek do řetízku, ale se zavázanýma očima.
Po obědě vyrážíme dále dle itineráře. Snad poprvé se mi podařilo, že jedeme po trase jako první a nikdo před námi není. Na materiálech od pořadatelů stojí další bod trasy " Libodřice (lom)" . Cesta je perfektně značená, dokonce přímo na lom, u kterého nás vítá otevřená závora. Vjíždíme směle dovnitř a hledáme další stanoviště. Nikde nikdo, končí asfalt, začínají šutry a buldozery. Volám Červíkovi, kde je chyba. A ejhle, původně tu stanoviště být mělo, ale přesunulo se nakonec mimo lom za vesnici, ale v materiálech pro účastníky už to zůstalo - asi pro ztížení trasy. Jedeme tedy zpět k silnici a ejhle druhé překvapení - závora, kterou jsme vjeli dovnitř, byla zavřená a zamčeno na zámek, jen v dáli vidíme vzdalující se auto hasičů. Prohání se tu jakýsi mladý Rom na babetě a hlásí nám, že to zavřeli hasiči, kteří mají nedaleko cvičení a jezdí sem pro vodu. Ale že je tu ještě jedem výjezd, že nás vyvede. Projeli jsme znovu lom až na druhý konec, ale i tady nás čeká jen zavřená závora na zámek. Jsme v pasti, nedá se vyjet ven, okolo závory se protáhne jen babeta. Volám podruhé Červíkovi, který zařídil pomoc a sehnal hasiče, který nám po víc než půlhodině přijel značně nerudný otevřít.
Během této veselé vložky se spustil déšť, který ale po chvíli téměř ustal. Pátá disciplína prověřila schopnost střelby vzduchovkou na terč vleže a konečně při šestém a posledním úkolu nám byly čteny různá slova pozpátku a my museli říct ono slovo správně. Naše veselá příhoda se rychle šíří mezi ostatní, veselými komentáři se nešetří. Ukázalo se také, že všichni až na výjimky (jihlavský BRK, který si nevšiml cedulí na lom) k lomu zahnuli, ovšem narazili na zavřenou závoru, jen my první jsme ji měli otevřenou. Na náměstí v Poděbradech jsme ještě krátce zastavili na zmrzlinu a hurá do Pátku do cíle. Opět sedíme a diskutujeme, tu a tam probíhá nějaký zásah na technice, někdo ve stanu ladí formu na večer, který je oproti včerejšku kratší a klidnější, únava je holt únava.
Nedělní kolona startuje okolo desáté, svítí slunce. Start do Poděbrad na vyhlášení výsledků zdržel Kudroš, kterému spadl řetěz. V Poděbradech jsme udělali pořádný humbuk, hned se začala scházet lázeňská veřejnost, která měla možnost volit Miss Velorex. V jedenáct hodin pořadatelé vyhlašují výsledky, rozdávají se ceny. Kamarádi se loučí a vyrážejí k domů. Podle mých výpočtů se letos objevilo 31 strojů, což je pátecký rekord. V Pátku se mi líbilo a rád se sem příště vrátím, díky pořadatelům za pěkně strávený víkend!
(c) Tomáš Jaroň, 2011
SRAZ VETERÁNŮ - RAKOUSKO 26.8.- 28.8. 2011
Na poslední prázdninovou neděli jsme s Líbou přijali spolu s Palyzou a Ivou pozvání do Rakouska nedaleko Vídně na setkání a soutěž veteránů, který každoročně pořádá místní spolek OSCT (Oldtimer und Sport-wagen Club Tullnerfeld). V pátek jsme vyrazili z Prahy až večer a za tmy dorazili na Moravu k Palyzovi. V poklidu jsme se přesunuli na místo během soboty. Naším cílem byla vesnice Katzendorf, kde žijí Palyzovi známí, kteří jsou mimo jiné jedni z pořadatelů této nedělní akce. Večer jsme poseděli a pohovořili nejen o Velorexech.
Počasí nám v neděli přeje, naštěstí už není takové horko, jako v pátek. Hned ráno je třeba se přesunout na start do nedaleké vesnice Atzenbrugg. Registrujeme se a hned dostáváme snídani. Soutěžit bude celkem 27 strojů. Nejstarším vozem, který vyjede na trať, je Aero 10 z roku 1930, naopak nejmladším je Lotus Super Seven z roku 1981. Dále tu jsou staré Mercedesy, Opely, Porsche, MG, NSU a další. K naší koncepci má nejblíže velice pěkné BMW Isetta z roku 1969.
Po snídani a prvním soutěžním úkolu na bázi ping pongu startujeme v minutových intervalech. Podle rakousky precizního itineráře pojedeme po trase dlouhé 118 km, která je ovšem rozdělena na tři etapy. Podobně jako na našich velorexových srazech plníme cestou úkoly. Nejprve nám ukázali na tři sekundy jakési kolečko z převodovky a my měli říct, kolik má zubů. Dále bylo třeba na vymezeném úseku jet pokud možno přesně rychlostí 28 km/h. Radar pořadatelů nemilosrdně určil, kdo kolik doopravdy jel. Krom hodu tenisákem na cíl jsme řešili ještě jeden zapeklitý úkol - odhadnout, kolik koňských sil mají dohromady všechny soutěžící stroje. Dostal jsem se na číslo 1609, ale správná odpověď byla přes 2300! Nějak jsem výkon všech těch "plecháčů" podcenil. Na konci první etapy je připraveno občerstvení - sendviče, koláčky, káva, džus.
Druhá etapa nás zavedla k nádhernému rozlehlému klášteru jehož název jsem úspěšně zapomněl. Nádhernými silničkami kolem Dunaje a serpentýnami v Dunkelsteiner Wald ve třetí etapě se pozvolna prokousáváme k cíli. Cestu mi zpestřil jeden v zásadě drobný, leč "špinavý" servisní úkon. Za kruhovým objezdem ve vesnici Furth mě zcela v tichosti bez jakéhokoliv zvukového doprovodu opustil řetěz. Palyza jedoucí za mnou si ho ani nevšiml. Já to zjistil, až když jsem zařadil a ono nic. Našli jsme všechny díly spojky krom té placaté pojistné segerovky. Asi se nějak rozlomila už dřív a to bylo příčinou rozpojení. Rezervní spojku mám, opravili jsme a po chvíli pokračovali vpřed.
Cíl závodu je ve vesnici Freundorf v sále místního Gasthoffu Renner. Po skvělé večeři se vyhlašují výsledky. Na bednu jsme s Palyzou nedosáhli, spokojili jsme se však s pátým a sedmým místem. S Anglánem jsme ale dostali zvláštní cenu za nejvzdálenějšího účastníka po ose. Ti Rakušáci vůbec nedokázali pochopit, že jsme si hadráky nepřivezli na vleku a v "tomhle" jedeme tak daleko. Čas letí, bude šest hodin, loučíme se a vyrážíme směr domů. Společně jedeme s Palyzou a Ivou až do Znojma, kde se také loučíme. Anglán svižně frčí večerní krajinou přes Jihlavu, Havlíčkův Brod a Kolín na Prahu. Parkujeme v garáži chvíli před třiadvacátou hodinou. Pěkně jsme se provětrali a ukončili tak na třech kolech vydařený poslední prázdninový víkend.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
III. SVOJKOVICE 9.- 11.9. 2011
Již po třetí jsme všichni dostali možnost zavítat na Rokycansko na sraz do Svojkovic. Čekali nás tu jako vždy milí pořadatelé a útulný areál zdejšího koupaliště. V pátek odpoledne jsme vyjeli přes Rudnou na silnici 605, která vede až na místo. Standa si spokojeně přede prostřednictvím starých, československých, původních, zaolejovaných výfuků, slunce svítí. V Berouně na kruhovém objezdu jsme se zcela náhodou potkali s Berounskými a plynule se zaimplatovali mezi ně. Po několika objížďkách jsme dojeli na místo. Stavíme stany a debatujeme nejprve venku a poté uvnitř v lokále. Všichni velorexáři se mezi sebou dobře baví a připravují se duševně na zítřejší soutěž. Na skok mezi nás zavítala také Jana Vildová a pozdravila se s námi. V teplé letní noci usínáme ve svých spacácích.
Sobotní ráno už dává najevo, že bude dnes dost pařák. Posnídali jsme, vyslechli úvodní slovo pořadatelů a pustili se do soutěže. První úkol ještě u koupaliště spočíval v překážkové dráze s tácem s pitím a na konci spočítat účtenku. Vyjeli jsme podle plánku na trasu skoro jako poslední. Na druhém stanovišti před Bušovicemi jsme chodili na chůdách a řezali špalík dřeva zvolenou pilou. Následoval dojezd do Zruče - Sence, kde si zájemci zašli prohlédnout muzeum vojenských letadel a ti co expozici vynechali, mohli rovnou soutěžit.
Střelba na cíl zde byl klasický oblíbený úkol, nicméně zpestření bylo v tom, že ke střelbě byly podávány skvělé utopence. Jedeme dále, blíží se Berounka, u které je další úkol - poznávání vlajek různých států. Tady bodovali znalci zeměpisu. Silnice je na chvíli fuč - pojedeme do Darové přívozem. Zážitek za 10 Kč to byl myslím pěkný. Je třeba uvést, že Sedma si na trajekt najel tak, že nemohl vystoupit z hadráka a převozníkovi tím pádem nešel zaplatit.
Oběd jsme naplánovali do obce Radnice. Místí hospoda na náměstí ale byla plná a my byli upozorněni, že je to na dýl. Získali jsme proto jen jeden smažák pro hladovou analogovou navigaci naší skupinky a s vidinou prasete na rožni v cíli jeli rychle dále. V lesích před Holoubkovem měli stanoviště Jitka a Milan Herejkovi, které pojali jako Kimův memoriál, když zopakovali jeho disciplínu z letošních Vršků s motorovou "žábou".
Nejkontroverznější disciplína nás ovšem čekala až na závěr v táboře. Mě osobně nevadila, byly však i případy, kdy nebylo daleko ke zpětnému chodu trávící soustavy soutěžícího. Ve slaném nálevu v "utopencové" flašce se na nás smály prasečí oči z jatek. Oko si soutěžící umístil do úst, poválel na patře a následně je bylo třeba plivnout co nejdále. Velmi poetické to bylo.Selátko se náramně povedlo, nemělo chybu, je třeba pochválit všechny ty, kteří na něm měli zásluhu. Pojedli jsme, popili jsme, pohovořili jsme jak to tak už na srazu bývá.
V horkém nedělním ránu jsme se seřadili na cestu do Rokycan. Na malém náměstí pořadatelé vyhlásili výsledky. Zlato si odvezl domů Řepa, který spolu s Řepíkem juniorem zvládl všechny nástrahy pořadatelů nejlépe. S Palizou a Sedmou jsme vyrazili k domovu po prázdné dálnici, protože ty objížďky na Beroun jsme si chtěli podruhé odpustit. Velmi rád bych poděkoval svojkovickým pořadatelům za perfektní a snad už také i tradiční akci a těším se s nimi na viděnou zase příště.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Dvanáctý ročník našich podzimních srazů je za námi. Posedmé jsme se sešli v oblíbeném bukovanském areálu, kam se od pátečního odpoledne začali sjíždět přátelé fenomenálního vozítka značky Velorex. Zcela prvním účastníkem, který letos dorazil, byl Ota Filipi. Posledním kdo přijel v noci a už nenechal příjezd na sobotní ráno, nebyl nikdo jiný než.hádejte kdo? Zábava se dobře vyvíjela, hospoda perfektně řízená novými nájemci žila naplno dlouho do noci.
Po ranním brífinku a přivítání účastníků jsme spustili náš "Kulový blesk" . Byla to sice jen šestisměna, tedy poloviční výkon, než který dokázal doktor Radosta, zato probíhala po našem. V daný časový moment 10 - 17 hod se postupně pootáčel pomyslný kruh a soutěžící se prostřídali na šesti stanovištích. Stejně jako Půlpán, Severýn, Knotek, Jechová, Fazekaš, Flígr, Opatrná atd. se i Kostík, Řepa, Brychta, Herejk, Brož, Bláha, Synáčová atd. pohybovali na legální bázi, takže pomyslný inspektor Drahota nemusel mít obavy.
Stanoviště v Boru se jmenovalo Bicykl ing. Severýna. Ozubená kolečka z převodovky motoru Jawa způsobila, že při otočení řidítek doleva kolo zatáčelo doprava. Kdo jel krátkou trasu s tímto modelem ví své. V obci Úklid se sedělo ve Velorexu a se střechou a okny se nafukoval co nejdelší balónek, který nesměl prasknout. Obsluha Vzduchového pytle ing. Severýna raději vydávala také vatu do uší. Ve Vysokém Chlumci se pak provádělo Stěhování Klabouchova sklepa - transport uhlí z místa A do místa B a následně transport jiného uhlí z místa B do místa A. V Bláhově Lhotě se montovalo a přemýšlelo. Bylo třeba dát ve vlastním stroji motorek stěrače zvenku a stěrač zevnitř, aby to byl ten správný Stěrač ing. Severýna. K tomu se řešil test ze znalostí filmu. Stěhovat mistra Bílka ve Svatém Janu byla docela fuška. Figurína SDH Hluk byla totiž zatraceně těžká. Ano Rex 68 má pravdu, nebylo v našich silách zajistit lustr křišťálový. Konečně v Hradcích čekala na účastníky Brazilská káva mistra Bílka. Její zrnka se přemisťovala v hrníčkách čínskými hůlkami.
Odpoledne jsme se opět ve zdraví sešli v tábořišti. Využili jsme výtečné kuchyně a každý něco pojedli z nabídky jídel. Jako vždy bylo třeba spočítat výsledky a určit pořadí posádek. Volná zábava probíhala opět do pozdních večerních hodin. Paní hospodská nás dokonce pochválila, jak jsme velká družící se parta a že jsme velmi slušní. Dobře se bavící kamarádi postupně usínali za pozitivní veselé melodie Africa Simona - Hafanana, která se linula kdesi od hospody.
Nedělní ráno je opět slunečné. Je třeba říci, že jsme vychytali babí léto par excelence, tak jak se sluší a patří na podzimní sraz. V deset hodin se vyhlašovaly výsledky. Měli jsme letos nějak více cen, tak jsme ocenili všech 59 soutěžících posádek. Vítězem srazu se stala posádka Peťass + Hanka. Výsledkovou listina je prozatím přefocená v garáži rexe68, pokusím se ji umístit také na stránky VTPL.
Je třeba konstatovat, že Bukovany zaznamenaly rekord, jelikož celkový počet strojů včetně nesoutěžících a pořadatelských se letos vyhoupl na 73. Všem touto cestou děkujeme za účast a těšíme se za rok na viděnou. Pro zájemce jsme akci definitivně ukončili společnou jízdou k vojenskému muzeu v Lešanech. Dříve jsem reportáž končil tím, že sezona je u konce apod. Už to není třetím rokem pravda, sezóna končí až na Mikuláše a já se už teď těším na sraz pod nejstarším "hanáckým panelákem" v Plumlově.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Na víkend v polovině října jsme naplánovali takové malé velorexářské posezení v prostorách našeho kamaráda Martina ve Stříbrné Skalici, a to u příležitosti pokřtění nově zrenovovaného stroje dalšího kamaráda Jirky Lamače. Jirka s vypůjčeným Klémovým Velorexem letos najel přes osm tisíc kilometrů, z valné části během expedice do španělského Santiaga. Od ledna ale ve volných chvílích makal na své zakoupené hydraulice, aby ji uvedl do chodu k obrazu svému. Stroji jsme po létech vdechli život týden před srazem v Bukovanech, který také zdárně absolvoval se svým majitelem.
Počasí nám přálo, obstarali jsme čuníka, točené pivo a mnoho dalších pochutin, pozvali se hosté. Pak jsem si říkal, že by to chtělo důstojného kmotra, který by celé akci dodal určitý glanc. Není tajemstvím, že ve vedlejších Konojedech má chalupu přední český kardiolog profesor Jan Pirk, který sám Velorex vlastní již čtyři roky a se kterým se stejnou dobu znám. Oslovil jsem ho a on naše pozvání přijal. Na odpoledne jsme společnými silami připravili ještě jeden bod programu, a sice překvapení v podobě předání daru nic netušícímu staršímu synovi pana profesora. Jelikož i jeho mladší syn jezdí hadrákem, nemohl to být jiný dárek, než tříkolový. Shodou okolností vše časově vyšlo tak, že bylo možno vše spojit v jednu sobotu.
Od dopoledních hodin se začali sjíždět první hosté, ve tři dojeli také Pirkovi. Na jejich počest následovala malá prohlídka strojů, obzvláště pana profesora zaujaly nejstarší typ OS-KAR. Sluníčko začínalo neúprosně klesat, a tak jsme úderem šestnácté hodiny připravili šampaňské a pan profesor Pirk oficiálně pokřtil Jirkův Ferat. Následně jsme se přesunuli k zabalenému dárku a ten si jeho novopečený majitel za přítomnosti všech zúčastněných rozbalil. Vznikl tak nový rodinný Velorex tým Konojedy. Společenský večer ve zdejší vinárně nakonec uzavřel celý příjemný den.
V neděli před obědem jsme neplánovaně zaimprovizovali a uspořádali společnou jízdu v koloně ze Stříbrné Skalice do Konojed pod vedením tří strojů od Pirků. Než jsme se vzájemně rozloučili, ukázal nám pan profesor svoji předválečnou Jawu. Na kabrio jsme v krásném říjnovém dni dojeli domů, cestou jsme jen lehce řešili Kudrošovu spojku.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
KŘTINY U BLESKA 21.- 23.10. 2011
Na předposlední říjnovou sobotu jsme mezi mnoha jinými přijali pozvání do podhůří Krušných hor na hrad Hauenstein (Horní hrad) nedaleko Stráže nad Ohří, na akci v Bleskově režii, a sice na jakési křtiny jeho nedávno narozené dcerky Šárky. Již v pátek odpoledne jsme vyjeli na třech kolech směr Chomutov. Cesta probíhala svižně a hladce, chladnější vzduch dělal motorům dobře. Na sobotu byl připraven program pro malé i velké. Celé akci ovšem dominovala zabíjačka, jejíž začátek byl, minimálně řečeno, poněkud akčnější.
Řezník byl domluven na devátou, Blesk v sedm jel pro prase, měl být zpět na půl osmou. Ráno jsme chtěli začít topit ve dvou připravených kotlích, ale objevila se první komplikace - na hradě beznadějně zamrzla voda. Slečna z občerstvení nevzrušeně prohlásila, že je to normální a že rozmrzne tak před polednem. Situaci vyřešil Štíťa z Palizou, kteří ji přivezli v barelech z nedalekého Perštejna.
Mezitím volal Blesk, že je u Nejdku a míří na ekofarmu, kde prase volně pobíhá a že ho bude muset chytat, že prý to bude veselé. Odbyla osmá, ale Blesk s čuníkem nikde. V dalším telefonátu od šťastného otce se dozvídáme jobovku - selhala komunikace, domluvené prase Bleskovi včera prodali, jiné tam k mání není. Blesk to nevzdává a vyrazil do dalšího vepřína na okrese, kde by mohly být prasata. To už je na place také řezník, kterého celá situace nechává v naprostém klidu. Za vše hovoří jeho věta: " Dělal jsem pod Bleskem několik let, jsem zvyklý na ledasco."
V dalším telefonátu se dozvídáme, že neuspěl podruhé, ale že jede dál. Kdesi za Kynšperkem už kýžený vepř k odkupu konečně je, a tak ho Blesk s velkou slávou přiváží před polednem na nádvoří. Osádka hradu popíjející rum a místní kalvádos ho bouřlivě vítá, zabíjačka konečně začíná. Počasí máme fantastické, odpoledne to na nádvoří hradu opravdu žije. Je tu samozřejmě Jana s malou Šárkou, která zatím nemůže chápat, co že se to tu na její počest pořádá. Ale oni jí to rodiče jistě jednou s chutí povypráví.V programu dne byla také prohlídka hradu, kterou většina přítomných absolvovala. Když už se setmělo a klesla teplota vzduchu, přesunuli jsme se do vytápěné hradní hodovny, kde jsme setrvali do pozdních nočních, někteří i brzkých ranních, hodin.
V neděli se loučíme, fasujeme zabíjačkou polévku, krásně nazývanou prdelačka. Poté co hadráci na sluníčku rozmrzli, startujeme na Prahu. Čekali jsme slunný den, ale omyl, slunce bylo jen na hradě, pak už jen inverze a teplota se hodně blížila k nule. Příjemnou pauzu jsme udělali ve Slaném na náměstí, kde jsme pozdně poobědvali. Za mírného oteplování jsme odpoledne dorazili domů. Dík patří Bleskovi a Janě za hezký víkend!
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Začátek listopadu je pro mě už mnoho let spojen s veteránskou burzou v Chotusicích u Čáslavi. Posledních dvanáct let ale také s hradem Orlík, kde se s kamarády pravidelně scházíme na tzv. výjezdních zasedáních. Probíráme uplynulou sezónu, koukáme na fotky, hraje se na různé hudební nástroje a vůbec se vždycky tak nějak dobře bavíme. Ani letos tomu nebylo jinak a my jsme v příjemně vytopené společenské místnosti hradu jedli, pili, hodovali a dobrou vůli spolu měli. Pár snímečků z celé akce také vzniklo, a tak některé tu dávám k lepšímu
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Rok se s rokem sešel a zase se blíží Mikuláš. To už několik let znamená, že pojedeme na velice příjemné zimní setkání velorexářů do Plumlova. Letos bych skoro napsal, že přímo do Švestkova. Došel jsem totiž k názoru, že v minulosti nejspíš radní města zbytečně anglikanizovali název své obce, jejíž základ je nepochybně v anglickém výrazu pro švestku - the plum.
Oproti loňským mrazům a sněhu zažíváme letos opravdovou idylu - je nad nulou, sucho a po sněhu ani památky. Vyrazili jsme po poledni z Prahy s Líbou Fanoušem spolu s posádkou Ferata Jirkou a Pavlem a dále s Honzou. Postupovali jsme bez prodlev na východ. V Přibyslavi v cukrárně se připojili Luděk a Řezňa, tož nás jelo pět. Teplota na Vysočině už byla nižší, začalo mírně mrznout. Za Žďárem jsme museli bojovat s nepříjemnou mlhou, která naštěstí nenamrzala na asfaltu, ale jen na čelních sklech našich strojů. Zastavovali jsme a otírali je co možná nejlépe. Autem nás dojel Láďa, který až do cíle obětavě kryl koloně tříkolek záda. V Boskovicích jsme pohovořili s Kostíky u teplé polévky a v sedm hodin už jsme byli na místě na zámku. Večer proběhl tradičně vesele a družně, ostatně jako každý večer v pátek po šťastném dojezdu na sraz. Mates měl smůlu, jeho motor se neslučoval s jízdou, ale v noci se to vyřešilo výměnou za jiný, za což patří velký dík Matesův Jardovi.
Ráno trochu prší, stroje jsou pokryty ledem, ale nálada je stále skvělá. Ranní brífink ukázal nové netradiční pojetí dne. Jsme rozděleni na dva týmy - švestky a čuníci a soutěžit budeme proti sobě. Tématem letošního srazu je "hanácká příprava na zimu". Společně vyrážíme ze zámku na první okruh. Dojeli jsme do jakéhosi řeznictví na první soutěž. Každý z členů týmu dal 50 Kč a za tuto sumu jsme měli nakoupit co nejvíce položek ze zabíjačky. Vykoupili jsme téměř celý obchod. Pokračovali jsme dále do Žešovské pálenice, kde jsme zvládli hned dva úkoly - napsat z jakých produktů si myslíme, že tu kdy bylo páleno a za druhé jsme zazpívali píseň o slivovici, kterou známe z pozvánky na sraz a kterou jsem neváhal označit jako hymnu VT Plumlov.
První okruh končí, vracíme se v poledne na zámek. Je tu další nepříjemný úkol - jíst na čas cibuli. Někteří plakali, někteří vrhli, jiní srdnatě kousali do posledního sousta. Po obědě z nakoupené zabíjačky jsme se vydali na druhý okruh. Následovala disciplína se sběrem brambor do košíku, ale za jízdy z Velorexu, který musel mít zařazenou dvojku. Další cesta po hanáckém venkově nás zavedla až k chatě jednoho z pořadatelů, kde jsme pro změnu zdobili stromečky dovezenými ozdobami. Velmi pěkné to bylo, dokonce náš tým čuníků spustil zpěv koled, v čemž se tým švestek jen lacině opičil.
Na velké finále jsme museli ovšem počkat až na zámek. Zapomeňte na celý den, zapomeňte na průběžné skóre, je tu finiš na "náhlou smrt" - kdo teď zvítězí, je vítězem! Jak hezky shrnul Palda, už jsme si na zimu pořešili jídlo, máme co pít, "zemské" sú nasbírány, co nám chybí je teplo. Týmy mají za úkol z připravených pomůcek a materiálu postavit pece zapálit oheň a komu nahoře na pícce prvnímu přehoří dřívko, vyhrál. Pro dřevo jsme si museli dojet hadrákem a stromek dotáhnout za ním na laně, během disciplíny musel každý tým společně povinně zdolat půl litru slivovice. Byl to napínavý boj až do konce. Štěstí se nakonec přiklonilo k našemu týmu čuníků a stali jsme se vítězi letošního srazu. Sláva vítězům, čest poraženým, večer u Pácla bylo po soupeření a my jsme opět splynuli v jeden družný celek lidí, kteří spolu strávili nádherný den a dobře se bavili. Slivovica šmakovala, prostě večer na Hané neměl chybu.
V neděli jsme společně posnídali, mimochodem obě rána nám pořadatelé dodali snídani, a nezbylo než se rozloučit a vyrazit k domovu. Velmi milá byla také starost pořadatelů o to, abychom dobře dojeli domů a dokonce duchovní otec akce Palda ukončil celou akci až večer po webu, když měl informaci, že jsou všichni v pořádku doma. Velký dík pořadatelům za vše, co pro nás přichystali a těšíme se na další ročník, až zase pojedeme do "Švestkova" na sraz.
(c) Tomáš Jaroň, 2011
Akce podle roků: 1998 | 1999 | 2000 | 2001 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 |